A-tým  |  26. duben 2018

Stálo to za to, ale všechno jednou končí, říká loučící se pardubická legenda Karel Brychta

Stálo to za to, ale všechno jednou končí, říká loučící se pardubická legenda Karel Brychta

Pardubická florbalová veřejnost si musí zvykat na nové pořádky. Poprvé od premiérového postupu do extraligy v roce 2005 nenaskočí do další sezóny nezdolný bojovník Karel Brychta. Sedmatřicetiletý univerzál a dlouholetý pardubický kapitán, který nastupoval během kariéry v útoku i v obraně, se rozhodl ukončit florbalovou kariéru na nejvyšší úrovni.

Kájo, jak dlouho v tobě zrálo rozhodnutí o konci kariéry?
Končit jsem měl v úmyslu už několikrát. Vždy jsem ale našel motivaci a chuť pokračovat, takže nakonec nebyl důvod nepustit se do další letní přípravy. Definitivně jsem ale chtěl končit po minulé sezóně. Problém nastal ve chvíli, kdy se před sezónou zranil Martin Zozulák, k dispozici nebyli ani Dan Škeřík s Kubou Burianem a znám ještě nebyl příchod Honzy Bílého. Po delším rozhovoru s trenéry jsem nechtěl nechat tým na holičkách, to prostě nešlo. Doma jsme to probrali a opět jsem tedy pokračoval. Dohodli jsme se na individuální přípravě, což jsem ocenil. Zároveň jsem to bral jako důvěru, kterou jsem nechtěl zklamat. Přípravu jsem přizpůsobil osobnímu životu a nikoliv obráceně, což byla pozitivní změna.  

Letos ses ale rozhodl definitivně skončit.
Je už nejvyšší čas věnovat se dalším věcem, které jsem zase o rok odsunul a které už nechci dál oddalovat. Věk zkrátka nezastavíš. Můj děda říkával, že někdo se prostě narodil dřív a někdo později. (smích)

Jak těžké pro tebe rozhodování bylo?
Jsem si jistý, že to tým zvládne i bez mé přítomnosti, což je to nejdůležitější. Vypadne jen jedno hodně opotřebované kolečko ze soukolí, které bude časem nahrazeno. 

Co na tvoje rozhodnutí říkala rodina a tví nejbližší?
Tak to je dost směšné. Můj brácha se jen otočil k mé přítelkyni a řekl: „Konečně, dobrá práce.“ A to slov ‚konečně' charakterizuje asi celou moji rodinu. Ale nechci, aby to vyznělo, že za to může moje přítelkyně, protože to tak jednoznačně není. Bez ní bych už pár sezón nehrál a tímto bych ji chtěl moc poděkovat za podporu. 

Usnadnila tvoje rozhodnutí i historicky nejúspěšnější sezóna Sokola?
Sezóna byla opravdu hodně dobrá, ale bez většího vlivu na můj konec v A týmu. Znamenala úlevu, že mohu v klidu a s čistým svědomím jít dál. Všechno jednou končí, teda až na seriál Ulice. 

Součástí pardubické florbalové rodiny jsi byl dlouhá léta a zažil jsi s ní všechny zlé i dobré časy. Co ti bude nejvíc chybět?
Na to se nyní těžko odpovídá, protože mi to dojde asi až časem. Myslím, že se to dá nazvat jedním slovem TÝM. Se sportem rozhodně nekončím, jen se přesunu o několik pater níž, abych získal více volného času pro jiné aktivity. A na nějakém tom turnaji se určitě pár spoluhráčů pokusím prohnat.

Co ti bude naopak chybět úplně nejméně?
Tak to je jasné a už jsem to při posledních zápasech několika dotyčným řekl - rozhodčí. (smích) Jinak moc nevím, mě to prostě všechno bavilo. I ta letní příprava, při které jsem pořád remcal. Až úsměvné bylo to, když se z hráčů, které jsem trénoval při studiu na vysoké škole v kategoriích mladších a starších žáků, postupně stávali spoluhráči. Ale to je zkrátka život. 

Na co budeš za pár let při vzpomínce na aktivní florbalovou kariéru vzpomínat nejraději?
Už teď vždy když jdu kolem posilovny, nemůžu zapomenout na neskutečné výkony trojice Vacík - Cibere - Vichr, u kterých byl úspěch už jen to, že se nezranili. Později se přidali další jako Mára Ďopan a Domča Chmelař. Dále běžecké výkony dvojice Kosejk - Drašar, kteří si hlídali konec pelotonu. Ty jsem pak vystřídal já. No a samozřejmě i to pivko cestou z tréninku. Ale ne, vždy když se něco povedlo, tak to stálo za to. Když se vyhraje poslední zápas sezóny, tak je to super. Ať už baráž na Spartě, kde to rozhodnul Vichras, nebo sedmý zápas loni v Liberci. Nelze zapomenout ani na pokřik "Zavolejte stráže Pixbo nedokáže Sokol porazit". Je toho za ty roky opravdu hodně a mě prostě bavilo být součástí týmu.

Tradiční sportovní otázka, na kterou se ale nemůžeme nezeptat. Co ti florbal dal a co naopak vzal?
Dal mi spoustu přátel a nezapomenutelných zážitků. Kolem florbalu se vytvořila zajímavá skupina lidí, které budu dál rád součástí. Myslím, že jsem se taky naučil respektu. Nějakým rozumným způsobem komunikovat a vycházet s různými lidmi. Díky florbalu znám své tělo, vím, co mu vyhovuje a co ne, kdy mám trénovat, co vše protahovat a kdy si dát pauzu. Jak se o sebe starat, abych se vyhnul zraněním. Tohle všechno teď musím využít k tomu, abych nepřibral. No a vzal mi mnoho rodinných a jiných oslav, volnost a bezprostřednost, která byla značně limitována tréninky a zápasy. Místo dovolené jsem jezdil na turnaje, ale to se několikrát pěkně spojilo. Vzal mi spoustu volného času, ale v životě je prostě něco za něco a já si vůbec nestěžuji, bavilo mě to. 

Kam budou směřovat tvoje další profesní, osobní a florbalové kroky? 
Profesně se zatím žádná změna nechystá. Florbalově se vracím na začátek, tedy do skupiny kolem netrefila Filipa Hoffmana, klidného Radka Cibereho, ukecaného Petra Kosejka nebo neprůstřelného Milana Špačka. Osobní plány jsou jasné. V létě se budu ženit a začínáme řešit projekt na dům. Jen tyto dvě věci seberou času víc než dost, takže se moc těším.

Chtěl bys na závěr něco vzkázat fanouškům, spoluhráčům nebo rodině?
Touto cestou bych chtěl poděkovat především rodině, spoluhráčům, divákům, protihráčům, trenérům, realizačnímu týmu, sestavě pořádající zápasy i nakonec těm rozhodčím. Prostě všem, které jsem během florbalového kolotoče potkal. Stálo to za to. Fanouškům pak za celý tým moc děkuji za podporu a jejich narůstající účast na zápasech. Když vytvoří obvykle bouřlivou atmosféru, je radost na Dašické hrát. Jen tak dál, vzhůru Sokol!