Mládež  |  Junioři  |  17. březen 2020

„Je pro mě důležité, aby kluci na klub vzpomínali v dobrém", říká trenér juniorky Milan Randa

„Je pro mě důležité, aby kluci na klub vzpomínali v dobrém

Milan Randa již několik let vede v pardubickém klubu SOKOLI Pardubice kategorii juniorů, před tím pomáhal v realizačním týmu mužů na pozici vedoucího týmu, dnes ho můžete potkat i v sokolské kanceláři, kde vám jistě dobře poradí s výběrem hokejky a fan sokolských předmětů. Jaká byla podle něj letošní sezóna? A co je na kategorii juniorů nejtěžší? Milan Randa se rozpovídal jako první v sérii rozhovorů, kterou jsme pro vás připravili.

I juniorskému týmu skončila sezóna předčasně, jak bys ji jako hlavní trenér kategorie zhodnotil?

Sezónu hodnotím pozitivně. Společně s Tomem Faltejskem jsme hráčům vštípili automatismy, které jsme chtěli – a to jak na hřišti, tak i mimo něj. Výsledkově se sezóna nepovedla tak, jako minulá, což může být pro některé zklamáním, nicméně když vidím, kolik juniorů se postupně zapracovalo do chlapů, tak mám z toho celkově dobrý pocit.

Kdybys měl vypíchnout nejlepší a nejhorší moment téhle sezóny, co by to bylo?

Těch silných a příjemných momentů bylo v této sezoně opravdu hodně, ale v hlavě mi asi dlouho zůstane branka Andyho (Adam Kučera) v zápase proti Bohemce. Takový výbuch emocí a úsměvů od všech hráčů jsem dlouho nezažil. V tu chvíli jsem si říkal, že přesně kvůli tomu ten florbal všichni děláme. Jsem za Andyho moc rád, protože branku si za ty roky dřiny a rozdávání pozitivní nálady opravdu zasloužil.

Nejhorším momentem pro mě byla informace, že je konec sezóny a že s touto partou už neodehrajeme žádný soutěžní zápas. V ten moment si člověk naplno uvědomí, že prohrané utkání v poslední minutě anebo prohospodařené vedení o 4 branky je opravdu úplný nic. Dle starého přísloví "Pokud nejde o život, tak jde o …"

V čem je podle tebe specifikum práce s juniorským týmem? Co je pro tým a jednotlivce v něm nejdůležitější, aby si z téhle kategorie odnesli?

Z této kategorie už bychom měli generovat komplexní sportovce, kteří vědí, jak se mají starat o své tělo, jak trénovat. Pokud se dostanou do A týmu, tak je to jedině dobře, nicméně pro mě je důležitý i ten zdánlivě méně zásadní moment, a to, aby zůstali dál u sportu. Aby brali florbal/sport jako přirozenou součást života a aby na roky u nás v klubu vzpomínali dobře. Kluci v tomto období prochází spoustou důležitých zkoušek (maturita, řidičák, osamostatnění se, holky..) a je důležité si nastavit pravidla a vědět, kdy povolit a kdy naopak přitáhnout.




Jedním z hlavních cílů pardubického florbalu je propojovat juniorskou kategorii s mužským A týmem, jak se to podle tebe daří?

Dle mě se to daří velmi dobře. Každý rok se do A týmu dostanou minimálně dva hráči, kteří jsou schopni se začlenit týmu a postupem času se vydobýt pozici. Ta propojenost funguje velmi dobře.

Kluci v kategorii juniorů často zažívají svůj poslední rok ve výkonnostním sportu, řada z nich pak třeba upřednostní studium nebo nemají jisté místo v A týmu. Jakou roli to pro tebe jako trenéra při práci s nimi hraje?

Je to pro mě hodně citlivé. Většina z těch kluků prošla všemi mládežnickými týmy Sokola a není pro mě jednoduché říct po těch letech jen tak "čau, díky". Snažím se s končícími juniory možná přeci jen trochu víc mluvit a být jim nápomocen. Je pro mě důležité, aby na poslední roky v klubu vzpomínali nejlépe, jak mohou a já jim je nějakým způsobem neznechutil.

Ty sám jsi právě v juniorské kategorii skončil s florbalem na nejvyšší úrovni, jaká pak byla cesta k tomu, aby ses stal hlavním trenérem juniorů Sokola?

Oslovil mě tehdy Zezi (Martin Zozulák) s Láďou (Ladislav Štancl), který vedl prvním rokem juniorku, že ve mě vidí potenciál a že by byl rád, když bych mu dělal asistenta. První rok pro mě byla velká škola, protože jsem byl pouze o 3 roky starší než hráči, tudíž jsem hledal správnou cestu, jak s hráči dobře komunikovat a nehrát si na pana trenéra, být "kamarád", ale zároveň si držet přiměřený odstup. Nakonec z toho byl parádní rok, kdy jsme vypadli až v rozhodujícím utkání ve čtvrtfinále proti Vítkovicím. Poté už následovaly roky v roli hlavního trenéra, kdy mi dělali na střídačce společnost Ondra Vichr a teď Tomáš Faltejsek. Za ty roky jsem pracoval opravdu se spoustou trenérů v realizačním týmu, takže moc díky: Kváčo, Kačko, Víťas, Almi, Levíku, Láďo a Zezi!

Týmem, který jsi vedl prošlo už celkem velké množství hráčů, na které z nich máš nejlepší vzpomínky?

Je jich opravdu dost, když nad tím přemýšlím, ale rád vzpomínám na partu okolo Vojty Kaluži, Lukáše Prixe, Péti Černého a Davida Žáčka. Těch společných akcí ale i s ostatními jsme prožili opravdu hodně – vaření snídaně pro kluky při přespávání v Ostravě, ofenzivní utkání proti Chomutovu, které jsme vyhráli 23:17, utkání proti Boleslavi. Je toho opravdu hodně.

Když se zrovna nezaobíráš florbalem, jak trávíš svůj volný čas?

Toho volného času opravdu moc není, ale když už se nějaký najde, tak ho většinou trávím s přítelkyní, rodinou anebo u pořadů Zdeňka Pohlreicha. Rád si poslechnu i nějakou pecku z dílny Coldplay, Imagine Dragons nebo Paulieho Garanda.

Nejzajímavější florbalová osobnost podle Milana Randy…? (a proč?)

Pro mě to bude Jirka Curney. Takového hráče chce mít podle mě každý trenér v týmu. Jeho neutichající touha po tom vyhrát a dát branku, i když je stav třeba rozhodnutý, je pro mě obdivuhodná. Český Ovečkin.