Rozhovory  |  A-tým  |  23. březen 2020

„Když mě z legrace varovali, že si mě vytáhnou do A týmu, nebral jsem to vážně. Pak ale skončila sranda,“ usmívá se legenda sokolského brankoviště

„Když mě z legrace varovali, že si mě vytáhnou do A týmu, nebral jsem to vážně. Pak ale skončila sranda,“ usmívá se legenda sokolského brankoviště

Pozornému sokolskému fanouškovi neuniklo, že v několik posledních zápasech letošní sezóny se na lavičce týmu SOKOLI Pardubice objevilo pro mnohé možná nečekané nebo dokonce neznámé jméno – Martin Paukrt. Po zranění, které si nešťastně na běžkách přivodil gólman Jakub Levínský, museli trenéři sáhnout pro osvědčenou zálohu. A tak se ve věku, který je u vrcholových sportovců považován již za pozdní, vrátil na chvíli do týmu jeden z úplně původních hráčů Sokola. Gólman, který má v KLUBU LIGOVÝCH HRÁČŮ číslo 1 a odehrál celkem 81 zápasů v nejvyšší soutěži se rozpovídal v dalším ze série rozhovorů.

Martine, asi se na začátku představ všem těm, kteří tě už v roli hráče A týmu Sokolů Pardubic nezažili. Bude jich totiž asi většina.

Pamatuju ještě začátky florbalu v Pardubicích, kdy jsme spolu s Víťou Drašarem, Honzou Felsenbergem a dalšími spoluzakládali florbalový oddíl. Zpočátku jsem hrál v obraně, ale protože se mi moc nechtělo běhat, zamířil jsem do brány, kde se mi dařilo a kde jsem zůstal až dodnes. Vrcholovou kariéru jsem přerušil po sezoně 2007/2008, kdy se mi narodila první dcera.

Je to tedy už pár let, co jsi v tehdy ještě v Extralize (dnes už by to byla Superliga) nastupoval. Letos sis střihnul comeback na lavičku, jak se to seběhlo?

Můj první comeback do tehdejší Fortuna extraligy proběhl 15. ledna 2011 v pardubické hokejové aréně proti týmu AC Sparta Praha Florbal. Základní část v sezoně 2010/2011 jsme skončili, stejně jako A-tým letos, na posledním místě s jediným vítězstvím. V play-down jsme se opět střetli s týmem AC Sparta Praha, který jsme, jak říkal tehdejší spoluhráč Ondra Vichr, „sfoukli jako svíčku“ 3:2 na zápasy. Takže sezona dopadla nakonec dobře.

Svůj letošní (druhý) comeback, naštěstí pouze na lavičce, jsem zažil po zranění Jakuba Levínského. Už někdy v polovině ledna mě Víťa „Préza“ Drašar z legrace „varoval“, abych se připravil na možnost, že budu potřeba pro pár zápasů v play-down jako dvojka. Nebral jsem to vážně a užíval si svoji Regionální ligu mužů za U50/B. O měsíc později si mě začali dobírat už i moji spoluhráči. Na a za deset dní, tedy pět dní před posledním zápasem základní části, mi zavolal Martin Zozulák. Takže konec srandy!

Když ti Martin s prosbou o pomoc volal, váhal jsi?

No, moc jsem neváhal, i když úplně jistý jsem si nebyl. Mám už svůj věk. Superliga je na daleko vyšší úrovni... Rodina je zvyklá, že v sezoně po 2-3 týdnech hraju, ale najednou jsem měl být pryč každý víkend po oba dny. Naštěstí mám chápavou ženu i děti… 

Do zápasu jsi sice nezasáhl, ale obě utkání play-down jsi sledoval přímo. Změnil se podle tebe nějak florbal jako hra od doby, kdy jsi chytal nejvyšší soutěž?

Nevím, jestli je to odstupem času nebo sledováním hry z lavičky, ale připadalo mi to „stráááášně rychlý“. Ve srovnání s regionální ligou jako přechod od motokár k F1. Naštěstí sokolí gólmani to chytají hlavou. Moc hezky se na to koukalo, ale nějak jsem si nedovedl představit, že bych měl překročit mantinel a jít chytat. Nakonec vše vyřešil koronavirus… 

Kdybys měl srovnat například i tréninky, tým celkově, podmínky pro hráče s tím, co jsi zažíval ty, našel bys rozdíly?

Rychlost, nasazení, taktika, zázemí atd. – vše je o několik stupňů výš, než bylo za nás. My jsme si všechny věci museli zpočátku zařizovat sami. S postupy do vyšších soutěží jsme však museli plnit další unijní povinnosti, takže se někteří hráči postupně přetransformovali do rolí funkcionářů, trenérů atd. Dnes už se kluci můžou (musí) soustředit pouze na svůj výkon a veškeré organizační záležitosti řeší již tým „nehrajících“ osobností. Je to klasický vývoj od malého sportu k (polo)profesionálnímu. Jsem rád, že jsem mohl poznat rozdíly na vlastní kůži.

Většina mužského týmu SOKOLŮ je o víc než polovinu mladší než ty, jak ses v týmu cítil a jak se ti s kluky komunikovalo? Zejména s brankářským kolegou Martinem Halešem, který je druhý nejmladší člen áčka?

Přestože jsem asi nejstarším aktivním florbalovým sokolem v Pardubicích, se všemi jsem si tykal – včetně trenérů. Takže vše v pohodě. S Martinem nebyl žádný problém, protože oba jsme věděli, jak jsou karty rozdány. Jenom by mě zajímalo, jak by mi při pokračování play-down říkali, když Zezimu, který je o 10 let mladší, dali přezdívku Dědek. 

Vrcholovou kariéru jsi sice před několika lety ukončil, ale to asi neznamenalo konec florbalu u Paukrtových doma, ne?

Za tu dobu, co jsem spojen s florbalem, snad ani nešlo florbal, spoluhráče a veškeré dění okolo opustit. Florbal se stal součástí mého života. Po ukončení extraligového působení jsem automaticky přešel do B-týmu, tak jako většina bývalých spoluhráčů. Od té doby spolu „vychováváme“ florbalisty z Pardubického přeboru a ligy, resp. Regionální ligy mužů. A i když je naše rychlost a obratnost poplatná věku, stále se můžeme měřit s mladšími. A to potěší.

Ty máš docela netradiční povolání, respektive v dnešní době už se asi tolikrát nevidí. Co děláš za práci?

Nevím, jestli je práce archiváře ve Státním oblastním archivu v Zámrsku netradiční, ale mě baví. Je zajímavé, že nad mým povoláním se pozastavili i sportovní komentátoři České televize při jednom televizním extraligovém zápase ještě za mé aktivní kariéry. Asi jsem je svým výkonem nezaujal. 

Nejzajímavější florbalová nebo sportovní osobnost podle Martina Paukrta ? A proč?

Nikdy jsem nebyl příznivcem vyzdvihování jednotlivce nad kolektiv, takže s tím nezačnu ani dnes. Za nejzajímavější považuji přerod florbalového oddílu složeného z několika kamarádů v největší oddíl ve východních Čechách. Jsem rád, že jsem jeho součástí.