Rozhovory  |  25. srpen 2020

Kateřina Levínská: Při zranění na hřišti je pro mě velmi těžké zůstat v klidu

Kateřina Levínská: Při zranění na hřišti je pro mě velmi těžké zůstat v klidu

Sportovní fungování našeho klubu by bez ní bylo prakticky nemožné. Stará se o všechna různá zranění, vážnější i ta méně vážná. Tréninky pod ní většinou bolí, ale každý ví, že jsou pro něj ty nejlepší. Řeč je samozřejmě o naší skvělé fyzioterapeutce Kačce Levínské. O jejím životním příběhu, práci fyzioterapeuta, či co ráda dělá pro uvolnění hlavy po těžkých dnech čtěte v rozhovoru!

Drtivá většina čtenářů Tě asi bude znát. Avšak pro ty, kteří neměli to štěstí Tě poznat, co by si o sobě řekla?

Asi bych řekla, že ti, kteří mě neznají mají docela štěstí (smích). Většina našich hráčů mě blíž pozná, když se jim něco stane nebo je něco bolí, případně na tréninku při protahování. Takže úplně nejraději mě nikdo asi nemá. Jinak je mi 32 let, jsem fyzioterapeutka, pořád ještě studuju – doktorát u pana profesora Koláře, učím na 2. lékařské fakultě… Takže workoholik (smích)

Co Tě k fyzioterapii přivedlo?

To byla docela klikatá cestička. Já jsem původně studovala český jazyk a literaturu a mediální studia v Brně, ke konci studia se to tam ale tak nepovedlo, že mě vyhodili od státních zkoušek, a to hned dvakrát. Takže jsem víc než rok seděla doma u učení a v depresi … Pomalu jsem přišla na to, že lingvista a novinář ze mě asi nebude. Tou dobou už jsem v Sokole pomáhala s tréninky dorostenců a juniorů. Díky tomu a úžasné kamarádce fyzioterapeutce Daně Chvojkové jsem nakoukla do sportovní fyzioterapie. A to už mi to zůstalo. Rok jsem se připravovala na zkoušky a k velké radosti svých rodičů jsem v 25 letech zase začala studovat.

Jak si se dostala k pardubickému florbalu?

To byla o něco méně klikatější cesta. Po maturitě jsem si přivydělávala jako lektorka aerobiku, kickboxu a kondičního cvičení. Při studiu žurnalistiky jsem měla praxe v Českém rozhlase Pardubice, kde jsem se potkala s tehdejší kondiční trenérkou dorostenců a juniorů Sokola. Ta mě do toho zatáhla, takže jsme s klukama začali dělat kondiční kickbox a už to bylo … Od té doby se mě sokolíci nezbavili a už to bude 13let.

Co je na fyzioterapii vůbec nejzajímavější?

Je to vlastně taková detektivka. Přijde hráč s nějakým problémem, kdyby to bylo auto, tak otevřu kapotu, kouknu na motor, najdu vadnou součástku, vyměním ji a je to. U lidí to tak ale není… Každé tělo je trochu jiné a mluví jiným jazykem. Já musím správně přeložit, co mi to konkrétní tělo říká, najít odkud jeho problém přišel, a hlavně jak nejlíp odstranit příčinu toho všeho. Nejkrásnější je, když se to povede trefit a obtíže mizí nebo se zlepšují už po první terapii.

Vždy když na hřišti vidíme zranění, sázkové kanceláře by asi ani nevypsaly kurz, že Ty budeš ta první, která přispěchá na pomoc. Je to pro tebe už naprosto automatické, že ihned vyběhneš pomoct?

Už je to pro mě úplně samozřejmé … Jakmile se někdo válí na palubovce, běžím. Dokonce i na venkovních zápasech, kde jsem k dispozici jen našim hráčům (na domácích jsem zdravotník pro všechny), se mi těžko kouká na to, když někdo ze soupeřů potřebuje ošetřit a já musím zůstat stát na střídačce. Úplně to se mou cuká… Jsou hráči, u kterých není zvykem, že by padali nebo se dlouho sbírali ze země, takže když se to pak stane, způsobuje mi to trochu stres. Jednou jsem takhle skákala do hřiště ještě když se hrálo, protože náš hráč tehdy naboural hlavou do mantinelu a hodně krvácel v obličeji. Rozhodčí nebyl moc rád, když mě viděl, a hodně křičel, když ale pak viděl všechnu tu krev, tak mě nakonec za vstup na hřiště nevyloučil (smích).

Staráš se o zdraví snad každého florbalisty v klubu, jak moc je to náročné?

Nejnáročnější to je před začátkem všech soutěží, když je potřeba zařídit zdravotní prohlídky. To je vždycky masakr a letos to kvůli Covidu bude ještě horší. Nejvíc péče vyžadují kluci z A týmu, po nich junioři a pak sem tam nějaký dorostenec. To jsou u nás v klubu ti nejvíc sportovně zatížení hráči… S hráči z mládežnických kategorií se potkávám jen zřídka. Na to jsem fakt pyšná, protože to je hodně zásluha našich trenérů a jejich super práce. Všichni trenéři prošli školením na protažení, posilování a kompenzace. To všechno pomáhá tomu, aby nám v klubu z dětí rostli zdraví sportovci a ne křivule s ortézami na kotnících a kolenou.

Společně s Ondrou Almašim se na kondičních trénincích v posilovně řidíte heslem: ,,Radši menší váhu, ale správně.” Jak těžké je to klukům vysvětlovat?

My už s tím asi s Ondrou jsme otravní (smích). Místy je to hodně těžké, což je vidět na obličejích kluků, když už to po tisící s Ondrou vysvětlujeme. Mladí kluci kolem věku 15 - 19 let už hodně řeší, jestli zvednou v posilovně na dřep 30 nebo 100 kilo. Jenže už je tolik nezajímá, jak to zvednou a tím si můžou neskutečně zavařit – bolesti kloubů, zad, natažené a natržené svaly. Jenže to se neprojeví hned, protože to mladé tělo to v pohodě zregeneruje. Sto tisíckrát to zvedneš špatně a nic se nestane a pak to jednou zvedneš a bolesti už se nezbavíš. S Ondrou Almašim jsme za jedno v tom, že základní silové cviky jako je dřep, benč, mrtvý tah a další do přípravy sportovce patří, ale technika je důležitější než kila.

Dost však bylo práce, co ráda děláš ve volném čase? Co Tě nejvíc baví?

Moc volného času není – workoholik, že jo (smích) Vždycky když se nějaký volný čas objeví, tak mě to překvapí a nemůžu se rozhodnout, co dělat dřív (smích). Snažím se hodně běhat (už musím trochu myslet na figuru v tomhle věku) a chodím do posilovny zvedat těžké činky. Když můžu tak dlouho spím a strašně ráda peču… Ale úplně nejradši si čistím hlavu při jízdě na motorce. Mám Kawasaki z750 a pokaždé, když na něj sednu, musím mít prázdnou a klidnou hlavu, abych se nevyplácla někde v zatáčce. Nádhera.

Máš nějaký sen? Něco, co by si ráda viděla? Někam se ráda dostala?

Já jsme si jeden velký sen splnila tou motorkou a teď je můj další sen se na ní naučit pořádně jezdit (smích). Můj pracovní sen je založit sportovní centrum, kde budeme dělat diagnostiku i terapii pro sportovce a třeba jim tam pomůžeme i zlepšit jejich výkony. Asi nemám konkrétní místo, které bych chtěla vidět, ale miluju čisté moře s kamenitou pláží, kde budu spíš sama než mezi davy turistů. A v Čechách jsou to říční vodopády se studenou vodou v horách, to mi v poslední době dělá největší radost.