Pokud by se narodil ve Švédsku, tamní komentátoři by ho jistě vyslovovali s typickým libozvučným přízvukem [felsenberje]. Naštěstí pro pardubický florbal je ale jeho život výhradně spjatý s východem Čech, a tady se mu neřekne jinak než Felsa.

Už od útlého věku měl Honza nakročeno ke sportu. Bodejť by také ne, když byl jeho otec výborný atlet a následně také trenér. „Organizovaně jsem se sportem začal ve druhé třídě ve fotbalové Tesle pod Vinicí. V pubertě jsem různě koketoval s klasickým lyžováním, basketem a hokejbalem, ale ve chvíli, kdy jsem objevil florbal, tak bylo jasno,“ přibližuje své sportovní začátky.

Jak už tomu v historii našeho klubu většinou bývá, také s jeho florbalovým startem se váže úsměvná historka. „Bylo to v roce 1997 a přivedl mě k němu Míra Janovský. Chodili jsme každý čtvrtek na rockotéky do Žlutého psa, kde se Míra na baru potkal s partou kluků jako byli Fanda Brendl nebo bratři Hlaváčové. Ti právě založili první pardubický florbalový klub Velvet. Měli jediný problém, a sice že neměli gólmana. No a Míra prohlásil, že zná vynikajícího gólmana. Tím myslel mě, protože jsem před tím trochu chytal v hokejbale. Když jsem přišel k baru já, tak už byla v podstatě podepsaná smlouva. Odehrál jsem pak jednu sezonu za Velvet, napůl v bráně a napůl v poli. Po roce jsme ale se sokolskou partou kolem Víti Drašara a Míry Janovského přihlásili pod hlavičkou Sokola soutěž sami,“ vzpomíná Jan Felsenberg.

Felsa tedy stál u samotného zrodu klubu a byl u všech podstatných momentů éry, která v roce 2005 vyvrcholila historickým postupem do extraligy. Tomuto milníku ovšem předcházel zásadní moment, který se dost možná postaral o to, že tehdy ještě prvoligový kádr měl o motivaci navíc rozhodně postaráno.

„Před sezónou 2004/2005, kdy jsme nastupovali ještě v 1. lize, jsme v létě tradičně nabírali fyzickou kondici v kopcích na Vinici. A během našeho funění začali Martin Zozulák se Štěpánem Vacíkem filozofovat jaké by to bylo, kdybychom postoupili do extraligy. A když jsem je slyšel, tak jsem v podstatě jen tak plácnul, že jestli postoupíme do extraligy, tak přeplavu žabinec, kterému se na Vinici všichni vyhýbají obloukem. Tím to bylo uzavřeno a většina z nás na to zapomněla. V lednu jsme ale byli na prvním místě tabulky a na letní historku si bohužel někdo vzpomněl. V dubnu, když se postup skutečně povedl, jsem navlékl plavky, zelenobílou plaveckou čepici a šel na to. Měl jsem štěstí, že to bylo brzy na jaře, takže žabinec byl v útlumu a žádné kožní problémy jsem si z toho neodnesl,“ směje se.

Postup mezi českou elitu pak byl velkým zadostiučiněním pro všechny hráče a členy klubu. Z důvodu absence vhodné sportovní haly museli tehdejší hráči brázdit východočeskou krajinu a domácí prostředí měli postupně například v Rychnově nad Kněžnou, Dvoře Králové nad Labem či dokonce v Liberci. Pořádně se zabydleli až v 30 kilometrů vzdáleném Chlumci nad Cidlinou.

„Tady už jsme se cítili opravdu jako doma. Dvakrát týdně jsme zde trénovali a občas jsme na domácí zápas měli vyprodáno. Nebylo to tak těžké, protože kapacita hlediště je tam zhruba 90 diváků. Nejraději ale vzpomínám právě na tu cestu z florbalového pralesa až do extraligy. To, jak jsme si mohli postupně osahat všechny úrovně od 5. ligy, bylo prostě jedinečné. Třeba si to jenom namlouvám, ale jedinečnost těchto vzpomínek tkví v tom, že jsme byli v první řadě parta kamarádů, kteří spolu začali hrát florbal. Teprve potom se z toho vyklubalo něco jako sport,“ dodává Felsenberg.

Urostlý florbalový univerzál nosil na zádech během své kariéry číslo 9 a důvod je jednoduchý. Honza se totiž chodil od dětství koukat na pardubický zimní stadion a stejné číslo nosil tehdy nadějný brankář Tesly, který se jmenoval Dominik Hašek. S trochou nadsázky se dá říct, že vřelý vztah s gólmany si přenesl i do florbalu. S dlouholetým pardubickým gólmanem Martinem Paukrtem jsou velcí přátelé dodnes. V roce 2007 byl dokonce Paukrt Janu Felsenbergovi na svatbě za svědka. „Bral jsem to tak, že když vlezu na hřiště a on je v brance, tak jsou věci tak, jak mají být,“ doplňuje.

V nejvyšší soutěži odehrál Jan Felsenberg v pardubickém dresu 3 sezony, konkrétně 92 zápasů, během kterých nasbíral 31 bodů. V ročníku 2007/2008 byl u nešťastného pádu do 1. ligy. S kariérou v A týmu skončil o rok později. V momentě, kdy se mu společně se spoluhráči povedlo po roční prvoligové anabázi opět postoupit do extraligy. „Důvodem byla kompletní únava materiálu a s tím spojená moje čím dál horší výkonnost. Navíc jsem se domluvil s Mírou Janovským na trénování juniorského týmu, což nám vydrželo asi měsíc. Poté jsme byli převeleni k mužskému A týmu, takže žádná úspora času se nakonec nekonala,“ popisuje svůj konec.

Jana Felsenberga ale můžete na palubovkách vídat i nadále. Stejně jako celá řada bývalých hráčů A týmu nastupuje v Regionální lize mužů za celek U50 a velmi aktivní je také jakožto pardubický fanoušek. „Snažím se nechybět na většině domácích zápasů. I když není momentální postavení v tabulce úplně dobré, tak jsem z toho, kam se klub sportovně i obecně za ta léta posunul, nadšený a baví mě být poblíž. Všem, kteří se o to zasluhují, patří velký dík.“

Většinu volného času nyní rád věnuje rodině, konkrétně manželce Kačce, sedmileté atletce a hudebnici Emče a skoro devítiletému florbalistovi Marťasovi. V profesní kariéře pak působí v poradenské a IT firmě. Práce s čísly a lidmi ho tak nějak provází i během florbalové kariéry. Jan Felsenberg je totiž známý jako chodící kronika klubu. Jeho paměť a dobové záznamy jsou unikátní, a tak pokud na našich komunikačních kanálech najdete nějaký zajímavý historický údaj, patrně ho ze své sbírky vytáhl právě Felsa.

„Jak se to lidem ve veteránském věku, což optikou florbalu jsem, stává, tak si celkem přesně pamatuju co se stalo před patnácti lety, ale co bylo před měsícem už vím hůř. A jak by řekl pan Spejbl – já toho nikdy moc nevěděl, ale měl jsem v tom systém. Takže mě kluci často při večerních debatách žádali o vytažení nějaké statistky či vzpomínky. Přišlo to prostě samo,“ dodává.