K florbalu se původně dostal jako rodič, postupně se ale přesunul na druhou stranu mantinelu a stal se pevnou součástí našeho trenérského týmu. Prošel několika mládežnickými kategoriemi, věnoval se také kondiční přípravě a dnes vede starší žáky white. Kromě trenérské práce se podílí na chodu klubu jako člen výkonného výboru.

Radim je ale zajímavou osobností i mimo florbalové prostředí. Pracuje jako policista, ve volném čase se věnuje triatlonu a dokáže skloubit náročné zaměstnání, rodinu i pravidelnou práci s mládeží.

V rozhovoru jsme se bavili o jeho trenérských začátcích, práci s mladými hráči, smyslu B struktury i o tom, co mají společného policejní služba a trenérství.

---

Radime, u pardubické mládeže působíš už řadu let. Vzpomeneš si ještě, jak ses vlastně k trenérské práci dostal?

"Ano, je tomu už opravdu řada let, odhadem devět až deset. Se ženou jsme tehdy začali jezdit na zápasy staršího syna Filipa a tam jsem se poprvé potkal s Petrem Vokálem. Postupně jsem se začal víc zajímat o to, jak tréninky fungují, pomáhal jsem kolem týmu a z role aktivního rodiče jsem se pomalu přesunul blíž k mantinelu. Bylo to přirozené, nenucené a postupně jsem zjistil, že mě práce s dětmi opravdu baví."

Původně jsi byl u florbalu především jako rodič. Kdy přišel moment, kdy ses rozhodl přejít na druhou stranu mantinelu a začít trénovat?

"Zlom nastal na konci jedné sezony, kdy jsme se potkali na rozlučce s Láďou Štanclem. Tam jsme si sedli, probrali možnosti a v podstatě jsme celou spolupráci „upekli“ na další sezonu. V tu chvíli jsem si řekl, že už nechci být jen rodič u mantinelu, ale že chci být součástí týmu i trenérsky. A od té doby už to šlo přirozeně dál."

Za tu dobu jsi prošel několika mládežnickými kategoriemi. V čem se podle tebe práce s dětmi za ty roky nejvíc změnila?

"Za ty roky se práce s dětmi určitě změnila. Dnešní kluky často víc láká mobil a online svět, zatímco dřív to byly spíš počítačové hry. To znamená, že je někdy těžší udržet jejich pozornost a motivaci mimo obrazovku. Na druhou stranu ale vidím, že samotná chuť trénovat a být v partě zůstala stejná. Když je trénink dobře postavený, baví je to pořád stejně jako před lety."

Dnes vedeš tým starších žáků white. Co je pro tebe u této skupiny nejdůležitější a co od hráčů v průběhu sezony očekáváš?

"V první polovině sezony bude nejdůležitější dobře začlenit kluky, kteří přišli z mladších žáků. Aby si sedli s ostatními, cítili se v týmu dobře a rychle se stali součástí party, která byla loni opravdu skvělá. Zatím to vypadá, že to tak opravdu bude – tým drží pohromadě a atmosféra je výborná.
Od hráčů očekávám, že se budou florbalem bavit, ale zároveň jim to něco dá do života. Soutěživost, píle, vytrvalost, týmovost – to jsou věci, které se dají naučit právě v tomhle věku a které jim zůstanou i mimo hřiště. Když budou mít chuť pracovat a budou držet spolu, bude to dobrá sezona."

Bavíme se o B struktuře, kde není hlavním měřítkem jen výsledek. Jak ty osobně vnímáš její hlavní smysl v rámci celého klubu?

"Přiznám se, že dělení na A a B týmy nemám úplně rád. Každý kluk je v nějaké fázi svého vývoje a ne každý musí mířit do vrcholového florbalu. Pro mě je důležité, aby je sport bavil, chodili rádi na tréninky a měli chuť na sobě pracovat. Pokud se tohle daří, pak má naše práce smysl bez ohledu na písmenko u názvu týmu. V naší kategorii pracuji jako trenér společně s mladším synem Matyášem a Tomášem Plevákem, který se do trenérské práce zapojil z řad rodičů. Naším úkolem je vést kluky k tréninku, rozvíjet je a dát jim prostor, kde se můžou zlepšovat bez zbytečného tlaku na výsledky. I když radost z každé výhry nebo gólu je pro nás všechny velká.
Smysl B struktury vidím hlavně v tom, že dává šanci všem dětem, které chtějí sportovat, učit se a být součástí týmu. Ne každý musí mířit do elitních kategorií – někdo chce prostě hrát florbal, zlepšovat se a mít kolem sebe dobrou partu. A přesně to se snažíme klukům nabídnout."

V jednom týmu se často potkávají hráči s rozdílnou výkonností, zkušenostmi i ambicemi. Jak náročné je nastavit trénink tak, aby něco dal opravdu všem?

"Tohle jsem se naučil především od Pepy Štorka v loňském roce, kdy jsme měli spojené kategorie mladších a starších žáků a na tréninku se sešlo i přes šedesát dětí. Vždy jsme pracovali ve skupinách, kde byl záměrně namíchaný různověký i různě zkušený mix hráčů. Ti starší nebo šikovnější automaticky pomáhali ostatním, učili je a táhli skupinu dopředu. Stejný princip se snažíme držet i dnes – ať už při stavbě pětic na hru, nebo při přípravě na zápasy. Když se dobře namíchá tým a každý má svou roli, je vidět, že se kluci posouvají mnohem rychleji. A to je přesně to, co od tréninku chceme: aby dával něco úplně všem."

Vedle trenérské práce máš i poměrně specifické a náročné povolání policisty. Jak moc jde vůbec policejní služba skloubit s pravidelným trénováním mládeže?

"Není to úplně jednoduché. Policejní služba je časově i psychicky náročná a člověk nikdy neví, co mu den přinese. Směny, zásahy, administrativa – někdy je toho prostě hodně. Přesto se to dá zvládnout, když má člověk dobře nastavený systém, podporu doma a chuť do toho všeho. Mě pořád drží nadšení kluků a náš malý rituál před tréninkem, kdy si s každým plácneme. To mě fakt nabíjí. Skloubit práci, rodinu, tréninky i vlastní sport je někdy logisticky dost náročné, ale překvapivě to funguje."

Stává se, že musí florbal ustoupit práci, nebo už máš po těch letech systém, díky kterému dokážeš obě role dobře kombinovat?

"Občas se stane, že musí florbal ustoupit práci, to je prostě realita. I když se snažím, aby to bylo co nejméně. Ne vždy mám možnost ovlivnit, kdy a co přijde. Za ty roky jsem si ale nastavil režim, který mi většinu času umožňuje obě role dobře skloubit. Když se něco semele, přizpůsobím se, to k práci prostě patří. Vždycky jsem měl kolem sebe parťáky, se kterými byla domluva. V práci mi vedoucí vychází vstříc, když je potřeba něco upravit. Díky tomu se mi daří držet balanc mezi službou a florbalem, i když to občas vyžaduje trochu improvizace."

Má tvoje práce u policie něco, co si přenášíš i do trenérství? Třeba v přístupu k disciplíně, odpovědnosti nebo komunikaci s hráči?

"Upřímně se spíš snažím o to, aby moje práce neovlivňovala moje chování vůči klukům. Každé prostředí je jiné a děti potřebují trochu jiný přístup než dospělí. Samozřejmě si do trenérství přenáším věci jako zodpovědnost, důslednost nebo schopnost komunikovat, ale snažím se, aby na tréninku nebyla vidět „policejní služba“, ale hlavně trenér, který chce klukům pomoct a něco je naučit."

A funguje to i opačně? Dává ti trenérství něco, co dokážeš využít i ve svém zaměstnání?

"Je to hodně propojené. Někdy si dělám legraci, že se v práci občas chovám k lidem jako k dětem a ke klukům na tréninku jako k dospělým. V obou případech je ale nejdůležitější komunikace a vzájemný respekt. Držím se hesla, které mě naučil můj táta: „Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.“ Zároveň ale platí i druhé známé pravidlo: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Ať už v práci, nebo u florbalu, férový přístup a respekt většinou fungují nejlépe."

U mládeže nejde jen o florbal. Jak moc je pro tebe důležité vychovávat z kluků také slušné a zodpovědné lidi?

"Klukům ve starších žácích je třináct až čtrnáct let, což je podle mě věk, kdy si člověk vytváří spoustu návyků a postojů do života. Neřekl bych, že je přímo vychovávám, od toho mají rodiče. Snažím se jim jít příkladem a být pro ně pozitivním vzorem.

Chovám se k nim férově, mluvím s nimi na rovinu a říkám věci otevřeně. Třeba teď jsme s Tomášem klukům představili sestavu na první zápasy sezony. Máme víc hráčů, než kolik se jich vejde do ideální sestavy, a tak zkoušíme různé kombinace v pětkách. Všem jsme ale jasně řekli, jak je momentálně vidíme, na čem by měli zapracovat a že šanci dostane každý z nich. Záleží hlavně na tom, jak budou přistupovat k tréninku a jak na sobě budou pracovat.

Zároveň se jim snažím jít příkladem i tím, že sám aktivně sportuji. Věnuji se triatlonu, a to nejen proto, že nechci být trenér, který dětem jen říká, co mají dělat, a sám se nehýbe. Myslím si, že když kluci vidí, že jejich trenér dokázal dokončit extrémní triatlon v rozsahu 3,8 km plavání, 180 km na kole a maraton 42,2 km, mohou si z toho odnést, že s pílí, disciplínou a vytrvalostí lze dosáhnout i velmi náročných cílů. A právě tyto hodnoty se jim snažím předávat nejen ve florbale, ale i do života."

Co ti osobně trenérství po těch letech pořád dává? Co je ten důvod, proč tě stále baví přijít několikrát týdně do haly?

"Asi největší radost mi dělá sledovat, jak se kluci posouvají. Nejen florbalově, ale i lidsky. Když vidím, že něco, co jsme na tréninku dlouho pilovali, začne fungovat v zápase, nebo když si kluci sami uvědomí, že se zlepšili, je to skvělý pocit. Zároveň mě baví být součástí této party a nestát jen bokem jako trenér, který po nich neustále něco chce."

Když se podíváš na současnou pardubickou mládež a celou B strukturu, v čem podle tebe udělal klub za poslední roky největší krok dopředu?

"Co si budeme povídat, od příchodu Dominika Skalického se v celém mládežnickém sektoru udělal obrovský kus práce. Mládež šla výkonnostně i organizačně výrazně nahoru, což bylo vidět i na výsledcích v loňské sezoně. Velký dopad to má i na B strukturu. Daří se nám držet širokou hráčskou základnu a v našem týmu máme 36 kluků, kteří chtějí pravidelně trénovat, hrát florbal, a hlavně je to pořád baví. A myslím si, že právě to je jeden z největších ukazatelů dobře fungující mládeže. Nejde jen o výsledky těch nejlepších, ale i o to, kolik dětí u sportu vydrží a chodí na tréninky s chutí."

A na závěr – co bys chtěl, aby si hráči, které dnes trénuješ, jednou z období pod tebou pamatovali?

"Budu rád, když si za deset let na společné období vzpomenou v dobrém. Když se potkáme, pozdraví mě „Ahoj Radime“ a prohodíme pár slov. To pro mě bude znamenat, že jsme tehdy nedělali věci úplně špatně.

Jasně, nebudu tvrdit, že jsem na ně nikdy nekřičel nebo že jsem občas nepoužil ostřejší slovo. Ale i to ke sportu někdy patří. Je pro mě ale důležité, aby kluci věděli, že za tím není vztek nebo osobní averze, ale snaha pomoct jim posunout se dál. A pokud si jednou zpětně řeknou, že jsem pro ně byl férový trenér, který po nich něco chtěl, ale zároveň stál na jejich straně, budu spokojený.

A na závěr musím poděkovat své manželce Gábině. Bez její podpory by nešlo skloubit práci, rodinu, florbal ani moje sportovní aktivity. Často to znamená spoustu času stráveného mimo domov a ona to všechno zvládá se mnou. Velký dík proto patří právě jí."

---

Radimovi děkujeme za otevřený rozhovor, jeho dlouholetou práci s pardubickou mládeží i čas a energii, které našemu klubu věnuje. Do dalších sezon mu přejeme spoustu radosti z trenérské práce, mnoho úspěchů nejen na florbalovém hřišti, ale i v osobním a pracovním životě.