Jedním z nich je Josef Štorek, trenér, který je s pardubickou mládeží spojený už řadu let. K florbalu se původně dostal jako rodič přes svého syna Míšu. Postupně se ale přesunul z tribuny přímo na střídačku, začal si doplňovat trenérské vzdělání a prošel několika mládežnickými kategoriemi SOKOLŮ.

V aktuální sezoně vede družstvo Mladších žáků, kde mu asistují Vojtěch Kohoutek a také nově jeho syn Michal Štorek. Právě s Pepou a Míšou jsme se proto bavili o tom, jak vnímájí svou trenérskou cestu, jakou roli podle nich mají týmy B struktury a jaké je dnes stát na střídačce po boku vlastního syna/otce.

Pepo, k florbalu ses původně dostal přes Míšu jako rodič. Napadlo tě tehdy, že o několik let později budete stát na jedné střídačce jako trenérská dvojice?

"Nenapadlo. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Změna přišla až v loňském roce, kdy jsme jeli na turnaj do Švédska – já jako trenér a Míša jako hráč. Míša měl ale bohužel zdravotní problémy a nemohl hrát. Tak jsem ho plně zapojil a udělal z něj asistenta, ať si turnaj užije alespoň v této roli. Myslím, že nám to fungovalo dobře a Míšu to hlavně bavilo. Postupem času jsme to pak spolu probírali a dohodli se, že to spolu zkusíme i v sezóně."

V úvodu jsme se bavili o tom, jak ses postupně z rodiče stal trenérem. Jaké je teď sledovat opačný proces u vlastního syna?

"Je to určitě jiné. Míša má především herní praxi, kterou já jako bývalý fotbalista neměl. 😉 Zkušenosti jsem musel sbírat postupně celé roky. Na druhou stranu, je to práce s dětmi, a s tou on zase zkušenosti nemá, takže tady mám navrch já. Celkově se ale skvěle doplňujeme a věřím, že z toho budeme těžit nejen my, ale hlavně naši hráči."

Míšu jsi dlouhé roky znal hlavně jako hráče. Co tě na něm v trenérské roli překvapilo nejvíc?

"Asi to, s jakým zápalem do toho všeho vlétnul. Doufám, že mu to vydrží co nejdéle."

Máš za sebou řadu let práce s mládeží. Přistihneš se někdy, že chceš Míšovi předat svoje zkušenosti až příliš rychle, místo aby si na některé věci přišel sám?

"Spíše ne. Určitě nad některými věcmi diskutujeme víc, ale snad ho informacemi nezahlcuji. To je otázka spíš na něj. Já to tak nevnímám, ale třeba se pletu."

Je něco, co už dnes Míša při práci s dětmi dělá jinak než ty — a ty sis řekl, že je to vlastně dobře?

"Na to zatím nedokážu odpovědět. Máme za sebou teprve měsíc společných tréninků a ničeho takového jsem si zatím nevšiml. Důležité je to nadšení a herní praxe, o kterých jsem už mluvil, ale jinak je Míša spíše ve fázi rozkoukávání."

Dříve jsi říkal, že největší odměnou trenéra jsou spokojené děti, které sport baví. Vidíš stejný přístup i u Míši?

"Tady si pomůžu klasickou sportovní odpovědí: Tak určitě 😉, v tom jsme zajedno. Navíc letos vedeme kategorii mladších žáků, ve které se na konečné výsledky příliš nehledí. Pro děti by to měla být především radost ze hry a zábava."

Co je podle tebe nejtěžší na tom být současně otcem, kolegou a člověkem, který má mnohem více trenérských zkušeností?

"Já bych se asi od těchto rolí oprostil. Za mě je nejdůležitější komunikace, vzájemná empatie a schopnost si vyhovět. Táhnout za jeden provaz je vždycky to nejdůležitější. Bez toho se nikam dál neposuneme."

A nyní k mladšímu ze Štorků. Míša je dlouholetým hráčem naší akademie, který prošel naší cestou už od elévů až do juniorů. A nyní je z něj právě už i trenér.

Míšo, ty jsi vlastně důvodem, proč se táta před lety k florbalu vůbec dostal. Jaké je dnes stát vedle něj na opačné straně — už ne jako hráč, ale jako trenér?

"Je to určitě velká změna. Táta byl pro mě vždy velkým vzorem a předal mi toho hodně. Ať už to byla podpora na hřišti, tak i mimo něj a za to jsem vděčný. Teď jsme zase spolu po dlouhých letech u jednoho týmu, a tak se těším na letošní sezónu z pozice asistenta."

Pamatuješ si Pepu z doby, kdy jsi byl jeho hráčem. Je dnes těžké vnímat ho najednou jako trenérského kolegu?

"Pamatuji si ho velice dobře, přesto si nemyslím, že by se moje vnímání nějak výrazně změnilo. Jak už táta řekl, já mám praxi herní a on s dětmi."

Bereš společné trénování s tátou jako výhodu, protože máš vedle sebe člověka s velkou zkušeností, nebo je někdy naopak složitější prosadit vlastní názor?

"Je to výhoda. Nejlepší na tom je, že nemusím řešit dopravu do Pardubic a z Pardubic.😉Hlavním pozitivem je to, že se spolu můžeme bavit o trénincích i doma. Prosadit se pro mě těžké není. Táta moje názory respektuje a docházíme ke kompromisům, které vyhovují všem."

Je něco z jeho trenérského přístupu, co sis vědomě převzal?

"Myslím si a doufám, že jsem si převzal něco od každého trenéra, pod kterým jsem měl to štěstí hrát. Táta mi předal důležitost přístupu k tréninkům a vůli makat, což se teď snažíme předat i našim hráčům."

A naopak — existuje něco, u čeho sis řekl, že právě tohle chceš jako trenér dělat trochu jinak?

"Neřekl bych, že by bylo něco, co bych chtěl měnit. S tátou se doplňujeme, a jestliže se nám něco nepozdává, tak si to řekneme a napravíme to."

Jak moc ti pomáhá, že Pepa dobře zná prostředí klubu, práci s dětmi i celou B-strukturu?

"Táta se vyzná v trenérském prostředí za ty roky velice dobře, což je pro mě velké štěstí a vždy mi rád pomůže, když potřebuji s něčím pomoct."

Přemýšlíš už dnes o tom, kam by ses chtěl jako trenér jednou posunout, nebo je pro tebe teď hlavní hlavně sbírat zkušenosti?

"Myšlenky tam jsou, ale v maturitním ročníku na ně není moc času. Teď se hlavně snažím užít si každý trénink a předat svoje zkušenosti hráčům."

Když vedete Mladší žáky společně, máte už přirozeně rozdělené role? Kdo má na starosti co?

Pepa: "Já se věnuji především té organizační stránce a na Míšovi nechávám spíš herní věci. Co se týká tréninků, ty ladíme společně a vždycky řešíme, kde nás v danou chvíli nejvíc tlačí bota."

Míša: "Jak pravil táta. Jelikož mám za sebou necelý měsíc tréninků, tak se v organizování moc nevyznám, a proto řeším hlavně herní situace, ve kterých mám zkušeností více."

V čem jste si trenérsky nejpodobnější a v čem jste naopak úplně jiní?

Pepa: "To je těžká otázka. Vždycky se říká, že jablko nepadá daleko od stromu. 😉 Navíc jsme oba prošli stejnou výchovnou strukturou klubu, takže já tam zatím velkou odlišnost nevidím. Co ty na to, Míšo?"

Míša: "Řekl bych, že máme stejnou vizi a cíl. Víme, co chceme hráčům předat, a to nejen do sportovního života, ale i do toho běžného. Takže kromě věku by se dalo říct, že jsme si docela podobní."

Pepa s Míšou tak společně píšou další florbalovou kapitolu. Tentokrát už ne jen jako táta se synem, ale také jako trenérská dvojice. Oběma děkujeme za rozhovor a přejeme, ať je společná práce dál baví stejně jako doposud.