Stejně jako pro všechny týmy florbalu v republice i pro naše starší žáky skončila sezóna nečekaně, ale i tak … Jak bys jí zhodnotil?

Na začátek bych chtěl neoficiálně poděkovat všem trenérským kolegům v týmu – Tomášovi Číhařovi, Petrovi Kvasilovi, Ondrovi Vichrovi, Filipovi Krigovskému, Radimovi Olivovi a Kubovi Víškovi. A až bude tohle všechno za námi, tak si určitě poděkujeme oficiálně na zahrádce nějakého pardubického restauračního zařízení.

Co se týká samotné sezóny, tak mě strašně mrzí, že to takhle nečekaně skončilo. Trenérsky totiž není nic lepšího, než když přijdete na halu a vidíte po hřišti běhat 40 spokojených dětí, které mají radost z toho, co dělají a zároveň makají na 200 % (Robin Novotný by mě opravil, že je to matematicky nemožné). Všichni dělali od začátku září obrovské pokroky, a to jak florbalové, tak lidské. Velkou většinu kluků a holek znám nějakým způsobem od mala a většina z nich zatím nevidí, že už to nejsou mimina, která dostala do ruky florbalku a šli jsi na hodinu a půl zaplácat „florbal“ do haly, ale že se z nich pomalu stávají komplexní sportovci a sportovkyně, se kterými si na úrovni pokecáte (i když jsem do teď nepochopil, jak funguje Minecraft). Kromě florbalových věcí, které šly díky maximálnímu nasazení a radosti ze sportu strmě nahoru, bych rád ještě zmínil neskutečného týmového ducha tohoto týmu, který je v kolektivním sportu ta nejdůležitější věc. Stále máme v zásobě několik týmových aktivit, tak doufám že všichni tuhle nepříjemnou dobu společně (týmově) zvládneme a co nejdříve se sejdeme. Když to shrnu, tak tenhle tým mě neskutečně baví a věřím, že i bavit bude.

Nesmím také zapomenout na rodiče. S jejich podporou je všechno jak pro trenéry, tak i pro samotné hráče mnohem jednodušší. Jsou nesmírně důležitou součástí nejen týmu, ale i samotného klubu a za to jim děkujeme.

Kategorie starších žáků je u nás v klubu poslední před tím, než kluci nastoupí do vlaku výkonnostního sportu v dorostu. Co je podle tebe to nejdůležitější, aby si ze starších žáků vzali s sebou?

Jednoznačně to bude chuť nadále na sobě pracovat a zlepšovat se. Pro mnohé to bude velký skok i s ohledem na to, že je čeká nástup na střední školy třeba i v jiném městě. Do toho s některými začne mlátit puberta, postupně začnou objevovat i další věci spojené se životem, které je mohou lehce strhnout někam jinam. Já jsem však přesvědčený, že tento tým to má nastavené v hlavě správně a všichni budou i nadále chodit na každý trénink s nadšením, což je základní podmínka toho, aby se posouvali dál. Pro všechny to bude zase o kousek náročnější, ale rozhodně to nebude nic, co by se nedalo zvládnout a já opravdu věřím, že nás nikdo nezklame.

Jak vypadá týden tréninků v téhle kategorii. Na co se během sezóny zaměřujete? Jak zvládají kluci kondiční tréninky?

Máme dva herní tréninky a jeden kondiční trénink týdně. Každý herní má velmi podobnou šablonu, avšak každý trénink je úplně jiný. Často říkáme dětem, aby byly kreativní, a to samé platí pro trenéry. Lze mít jeden druh cvičení, které se dá dělat na nekonečno způsobů, ať už je to kondice, warm up, kruhový trénink nebo hra. Jednou za čas si cvičení nebo dokonce celý trénink vymýšlí děti. V hlavní části si každý trenér připraví své stanoviště, na kterém se protočí všechny skupinky, což znamená, že děti mají minimálně 4 různé druhy cvičení, ve kterých nestojí v dlouhých zástupech, ale jsou stále v nějaké akci. Primárně se zaměřujeme samozřejmě na hru. Jak už jsem ale zmiňoval, hra se dá dělat na nespočet způsobů. Lze při ní upravovat velikost hřiště, počet hráčů, počet dotyků s míčkem atd. Ve hře prostě máte všechno, co k hraní florbalu potřebujete, není nutné dělat žádná složitá, zdlouhavá cvičení, které děti postupem času unudí. Kondiční tréninky má pod taktovkou zkušený borec jménem Radim Oliva. Radim ví, co děti potřebují a co děti baví. Vymýšlí dětem i mimo klasické tréninky v atletickém tunelu a malém sále i speciální tréninky jako dětský crossfit nebo plavání. Tréninky jsou občas náročné, ale přiměřené. A hlavně děti mají jednu fantastickou schopnost, kterou jim už teď my trenéři jenom závidíme a to je, že se po sebenáročnejším tréninku ráno probudí a jsou jako nové. Žádná únava, žádné bolení zad... Závidíme.

Když jezdíte na turnaje, rozdělujete kluky na dva týmy, jak to funguje? Asi se někdy špatně vysvětluje, že tým B neznamená tým „horších hráčů“, ne?

Za tuhle otázku jsem velmi rád. Všechno to je o tom, jak si to trenéři na začátku sezóny nastaví a jak to dětem vysvětlí. Trenéři musí vycítit, co je pro každého hráče a hráčku to nejlepší v jeho rozvoji. Na tréninku máte 40 dětí a každé z nich má jinou povahu a každé vaše rozhodnutí bere trochu jinak. Kolikrát je těžké poznat, zda dítě vaše rozhodnutí bere nebo ho například sráží dolů. Pak přichází extrémně důležitá věc, a to je s dítětem si o tom promluvit a vše mu vysvětlit. Na rozdělování do týmů má vliv hodně faktorů a funguje to na obě strany stejně. Věřím, že u nás to máme nastavené tak, že kluci i holky vědí, proč to tak je a je to pro ně vše spíše o motivaci. Takto by to dle mě mělo obecně fungovat.

Když vezmu naši konkrétní sezónu, tak jsme to měli letos celkem jednoduše rozdělené. V týmu A hráli víceméně hráči ročníku 2005 a v týmu B ročníky 2006 + nováčci. Nebylo to však pravidlem. Snažili jsme se některé hráče točit v obou týmech, ale tady se nám především v minulých letech často stávalo, že jsme naráželi na pravidlo 2+1. To znamená, že před začátkem sezóny vytvoříte pro každý tým svoji soupisku, kterou můžete změnit jednou za sezónu. Před každým turnajem můžete v obou soupiskách poslat maximálně dva hráče a jednoho brankáře na soupisku mužstva druhého. Vím, proč toto pravidlo existuje a plně ho respektujeme, ale i tak v kategorii starších žáků, kde pracujete s dětmi, které se vám vyvíjí každý trénink před očima, mi toto pravidlo přijde trochu nešťastné a jediní, kdo na toto může doplácet jsou právě děti.

Podstatnou částí Sokolského života je i KODEX. Povedlo se vám některé téma zpracovat nějak netradičně?

Jelikož většina hráčů a hráček je u nás v klubu už delší dobu, nemusí nad kodexem příliš přemýšlet, protože se to pro ně stala samozřejmost. A jelikož takových je většina, tak se i pro nově příchozí stane kodex velmi rychle automatismem. Nebudu říkat, že se občas nenajdou nějaké výjimky, ale postupem času dotyčný přijde na to, že vybočovat v tomto ohledu od většiny mu nepřinese nic moc pozitivního. Kodex je fantastická věc, za kterou jsem moc rád. Letos jsme například s transparenty FAIR PLAY vyrazili na televizní utkání našeho A-týmu, takže už i Ondra Zamazal ví, že v Pardubicích hrajeme podle pravidel. V minulých letech jsme v rámci kodexu zdraví pořádali na trénincích švédské stoly složené z těch nejzdravějších jídel, co kdo donesl. Do teď vzpomínám na fantastický těstovinový salát, který by v soutěži Masterchef určitě zabodoval u šéfkuchaře Přemka Forejta. Kam se na něj hrabaly Omarova žabí stehýnka.

Vybavíš si nějakou zajímavost nebo vtipnou historku z téhle sezóny?

No, ono by stačilo dorazit na jeden z našich tréninku, absolvovat společnou cestu na zápas nebo být při zápase přímo na střídačce. Někdy doslova žasnu, co jsou někteří schopni vypustit z pusy. Tady se vracím k tomu, že se ze všech stávají pomalu „dospěláci“, takže se přiznám, že často svým inteligentním humorem pobaví i nás trenéry. Často si také říkám, že my jsme v jejich věku nemohli být takoví, ale pak stejně vždycky dojdu k tomu, že jsme byli ve všem úplně stejní. Shrnuto, vtipu máme v týmu opravdu dost, a to je jenom dobře. Jako zajímavost mi utkvěla v hlavě jedna věc, která se nám začala dít zhruba po Vánocích. Na trénincích se nám najednou začaly objevovat na tribuně dívky podobného věku jako naši kluci. Kluků jsme se ptali, kdo to je a oni, že to jsou kamarádky a jestli nevadí, že se budou na trénink dívat. S trenéry jsme probírali, jestli je to dobrý nápad, ale když jsme pak zjistili, že i ty línější jedinci najednou na hřišti začali potit krev, tak jsme usoudili, že to bude mít spíš pozitivnější vliv, než vliv rozptylovací. Ještě, že naše holky v týmu neměli podobný nápad a nevodili také svoje kamarády na tribunu. To by nám za chvíli byl i Dašák malý.

Nejzajímavější sportovní nebo florbalová osobnost podle Dominika Chmelaře…? ( a proč)

Tady možná někoho zklamu, ale nejspíš je florbal stále mladý sport, a proto žádná osobnost, která by mě ve florbale nějakým zásadním způsobem oslovila zatím není. Každopádně kdybych měl jmenovat dva florbalisty, které mě v poslední době baví sledovat, tak to bude Marek Beneš a Švýcar Jan Zaugg (i když by na můj vkus mohl častěji volit nahrávku než střelu). Co se týká herního stylu, tak mě nejvíce baví styl Vítkovic.

Jelikož se od mala zajímám hodně o hokej, tak pro mě byli spíše osobnostmi a sportovními vzory hráči NHL, kteří si dokázali držet nebo drží celou kariéru konstantní výkonost a zároveň jsou v něčem výjimeční. Samozřejmě je několik takových hráčů i ve florbale a já jen doufám, že takových hráčů bude přibývat a celý florbal se bude ve všech aspektech posouvat dál a dál.

Nemůžu tady takhle ke konci nezmínit můj dětský sportovní vzor, kterým byl brilantní technik a mistr nahrávek Aleš Hemský a je obrovská škoda, že toho kvůli zraněním nemohl odehrát ještě více. Promítl se jak do mé herní kariéry (v rámci možností), tak i té trenérské. Teď mě neberte vážně, ale když to hodně přeženu, tak kdyby mi v týmu hrálo 20 florbalových Alešů, tak sice moc gólů dávat nebudeme, ale já budu jako trenér spokojený. Pro ty, kdo nevědí, kdo byl Aleš Hemský, tak to byl hokejista, který nastupoval povětšinu kariéry v NHL za Edmotnon Oilers, což je ale úplně nepodstatné, protože pokud se letos NHL ještě rozjede, tak Stanley Cup vyhraje nejlepší tým v dějinách, kterým je tým z města bratrské lásky Philadelphia Flyers.

Omlouvám se za některé ne příliš podstatné části, ale díky karanténě má teď většina z nás dost času, tak proč se trochu nerozepsat. Na úplný závěr bych chtěl smeknout klobouk před všemi doktory, hasiči, policisty, dobrovolníky a všemi, kteří v současné době pomáhají chránit nás a všechny naše blízké.

Hodně zdraví všem!